Prvního listopadu křesťané nejen v Čechách slaví svátek Všech svatých.
Všech svatých – jména některých z nich známe z církevního kalendáře, z legend, z jejich životopisů…
To jsou svatí, kteří žili před námi. Pak jsou svatí, a těch je mnohem víc, kteří žijí s námi. Když ti zemřou, říkáme, že se na nás dívají z nebe. Ve svém životě nedělají nic mimořádného, ale to co dělají dělají mimořádně dobře.
Žijí všední život s nevšední láskou. Jsou k sobě přísní a shovívaví k druhým. Nejsou nápadní oblečením, účesem, vyzývavým chováním, odříkáváním citátů z Bible, vykřikováním bonmotů, moralizujících průpovídek. To je znak spíš nemocných než svatých lidí. Ti, pokud už jsou nápadní, jsou nápadní trpělivostí, vlídností k druhým, svědomitostí v práci, spolehlivostí. Neslibují co nechtějí splnit, nepomlouvají, nehledají chyby v druhých. Nežárlí, nezávidí. Nehádají se, ani když mají pravdu. Řeknou své mínění, ale nikomu je nevnucují. Působí na druhé svou osobností. Svatí nejsou proto, že nikdy „nepadnou“ ale proto, že se po každém pádu vždycky zvednou.
Druhého listopadu je svátek Dušiček. Svátek zemřelých. Byly v Čechách doby, kdy se o mrtvých mluvilo jen dobře a pokud snad nebylo co dobrého říct, tak se mlčelo.
Jednou do roka si dušičky zemřelých mohly na chvíli odpočinout od trápení v očistci.
V Krkonoších (prý) bylo zvykem, že už odpoledne se na hřbitově sešli horáci ze širokého okolí, aby si až do setmění povídali o těch, co už tu nejsou, zavzpomínali, jaké to bylo s nimi. Muzikanti hráli ty nejlepší kousky, aby se všem co odešli, dobře spalo.
Maminka v tento den pekla „kosti“ a „dušičky“.
Z obyčejného kynutého těsta.
A tradice žije dál.
